Současná tvorba výrazné osobnosti české fotografie.

Výstava nabídne průřez tvorbou významného českého fotografa Petra Zhoře. Premiérově bude uveden cyklus Deník. V roce 2011 počal autor pořizovat každodenní záznam objektivní reality prostřednictvím subjektivní fotografie po dobu celého roku, jak sám říká “ke svému  úžasu jsem to, vzdor svému velmi nepravidelnému životnímu stylu, vydržel a dokonce v tom pokračuji dál, i když už ne každý den, Smysl takového počínání zhodnotí čas. A nebo taky ne…”

Představí i své fotografie z dlouhodobé práce na   cyklu „Portréty”.   Vznikaly příležitostně po dobu asi třiceti let bez nároku na jakoukoliv  systematičnost a nebo objednávku, Rozhodujícím popudem k jejich vzniku byla sympatie či citový vztah mezi fotografem a portrétovaným v okamžiku zrodu fotografie.

Fotografie Petra Zhoře jsou originální nejen svou koloristikou, ale zejména způsobem, jakým je v nich použito světlo. Jeho fotografie, odhlédneme-li např. od portrétního žánru a dalších fotografií, v nichž světlo není protagonistou, oscilují mezi přesnými konturami figurín a mezi světelnou kaligrafií. Světlem autor vytváří na jedné straně dynamicky průrazné siluety zobrazovaných věcí, na druhé straně vstupuje samo světlo do obrazu jako autonomní živel, který po sobě zanechává neklidně zjitřenou stopu. Klidnější trsy i explozivní gejzíry světla se střídají s lineárními světelnými drahami, je to fyzikální děj pohybu fotonů a zároveň umělecké pořádání náhody. Vše na temně až černavě modrém pozadí, z něhož se vyčleňují figuríny i domy, které se ohlašují rozsvícenými okny. Kinetická síla světla je přítomná v jeho obrazech jako živel a zároveň jako řád. Zdánlivě náhodně navršené světelné kontury se pořádají do abstraktních obrazců, aby se pak zase rozpadly do světelné tříště.

Kdybychom hledali oporu v kontextu stylových podobností, pak bychom mohli zmínit gestickou malbu, protože i Zhořovy fotografie ovládá gesto, namísto malířského světelné, energické jako toto médium samo. Jeho kreslení světlem má ovšem retrospektivně blízko i ke světelnému kinetismu. Spektrum stylových souvislostí sice může být při troše interpretační šikovnosti široké, avšak Zhořův světelný kinetismus fixovaný do dvojrozměrné plochy nemá svým pojetím - v dosahu mých znalostí - obdoby. Ale není to jen pohybová složka světla, co tvoří originalitu jeho viděného světa. Je to rovněž dynamická kaligrafie jeho světelného písma. Je to však písmo, které odkazuje samo k sobě, význam, který je budován sám sebou, protože fotografie, jež je uměleckým dílem, neodkazuje přímočaře ke konkrétnímu světu, pouze poukazuje k tomu, co ho konstituuje zevnitř, respektive co způsobuje, že se nám otevírá jako celek.

Tam, kde Zhoř opouští světelné kontury i dynamickou kaligrafii, vymezují se tvary proti temnému pozadí v plochách, o nichž nevíme, zda jsou do sebe slitými obrysy nebo souvislými ostrůvky světla na pozadí černého jsoucna/nicoty. Neměli bychom však omezovat rozsah jeho tvorby jenom na dění světla, na záznamy toho, co ve světě a se světem světlo dělá. Je zvláštní, že ačkoli Zhořovy luminiscence, od nichž bychom očekávali, že je budeme vnímat přeludně, mají blízko k „realismu” vnímání, jeho figuríny s přesně vysoustruhovanými obrysy a jemnou a přesto naprosto nesochařskou modelací naopak působí přeludně. Není to jen dění světla, ale také obrazové konstituování světa, který se nám předkládá ve svých světelně vyznačených torzech.

Jakkoli je tkáň světla ve Zhořových fotografiích zdánlivě rozvolněná, vytváří pevnou síť, do níž se zaplétá naše vnímání. Svět k nám promlouvá prostřednictvím Zhořových obrazů tříštěmi světla i pevnou unikavostí figurín, a obě jeho složky vytvářejí pevně spjatý dualismus klikatě organického růstu a lineárně setrvačné mechaniky, chaotické nepředvídatelnosti všeho živého a (zdánlivě) předvídatelné solidnosti lidských výtvorů.

Michal Janata