Výstava z cyklu “Slovenská fotografie”.

Práce významného slovenského fotografa a vysokoškolského pedagoga, který dosáhl v minulém roce významného životního

MONOTYPIE A PLÁTENKA

Proces digitalizace umění v jistém smyslu osvobodil médium fotografie od plnění společenských funkcí a naplno nastartoval analýzu a výzkum vlastního fotografického média jako autonomního volného umění. Ľubo Stacho v období 90. let 20. století s  velkým nasazením realizoval výzkumy fotografické emulze, experimentoval a objevil originální autorskou techniku - foto-monotypii. Svojí povahou je blízká hraniční grafické technice - monotypii, kde tradiční matrici supluje v jeho případě mokrá fotografie. Stachova tvorba z tohoto období přináší i v současnosti inspiraci a jeví se v rámci neokonceptuálního umění stále aktuální.

Destrukcí fotografické emulze analogové fotografie vznikají na podkladových plátnech světle šedé stopy - destruované fragmenty původní fotografie. Původní realita a autenticita obrazu se mění na téměř abstraktní, někdy těžko dešifrovatelný obraz. Stacho tak vytváří specificky intermediální druh obrazu, balancující mezi fotografií a grafikou. Důležitějším než původní fotografický záměr, se tu stává idea díla a též radikální formální a výrazová přeměna původních fotografií. Jejich nosnou ambicí je evokace přenosu a transformace energií jako jeho základní umělecké poselství. Ideově a ikonicky vychází Stacho z biblického motivu a odkazu roušky Svaté Veroniky, která utřela tvář trpícího Ježíše směřujícího na Golgotu. Ježíš jí zanechává na roušce otisk svojí tváře. Odkaz a symbolika, kterou monotypie z fotografií kódují, má pro Stachovu velkou část tvorby po roce 1990 zásadní a ve své vnitřní hodnotě silný metaforický význam. Představuje silné umělecké a etické poselství vůči civilizaci a umění samotnému.

Specifické výtvarné médium fotografie, které jako by bylo předurčené pracovat s okamžikem reality, nasycuje rozměrem ambivalentně vyznívající formy nadčasovosti. Je tu však přítomný i konceptuální rozměr analýzy média fotografie jako zachytávání světelných a duchovních energií. Stacho tak obohatil médium fotografie (a paralelně grafiky a prostorových médií) o jako by třetí rozměr - rozměr přenosu a transformace energií. Je důležité vnímat tyto jeho práce ne jen jako umělecký experiment, evokující mystiku plynoucího času a blednutí paměti. Nejde ani tak o vyjádření potřeby duchovna v mediální a konzumně exponované době. Třeba zdůraznit umělecký a umění pozdvihující ideový rozměr. Jedinečnost těchto děl spočívá i v ambivalenci, kterou v sobě kódují - znovuoživení petrifikované fotografické reality a její metamorfování do nové, nadčasové formy a kvality výpovědi. Realita a definitivnost původní fotografie tu interferují do nové, atrofované výrazové kvality.

Gesto Svaté Veroniky je vnímané jako gesto soucitu a současně odvahy. Gesto fotografa při zdánlivé destrukci původních originálních fotografií je zejména gestem proměny a pozdvihnutí umění. V tomto případě jde o proces od reálného obrazu k jeho muzejifikované, čas a paměť kódující podobě, která ale na pohled evokuje vytrácení a atrofii obrazu. Monotypie - pláténka jsou originálními, dále nemultiplikovatelnými díly, přičemž důležitými se jeví i zbytkové matrice - fotopapír, na kterém zůstávají zachované neotlačené části obrazového poselství fotografie. Kódují v sobě odkaz duchovní převahy a potřeby duchovní cesty umění. Jeho soubor portrétů v technice autorské monotypie byl v roce 1995 prezentovaný a oceněný v Metropolitním muzeu v Tokiu a vystavený na tamějším Bienále fotografie. V tom jistém roce participoval Stacho otlačenými portréty i na prezentaci středoevropského umění v Mattress Factory - muzeu současného umění v Pittsburgu.

Kromě monotypií jsou na výstavě zastoupená i díla z cyklu Pláténka /od 1991/, která vznikla bezprostředně po návratu autora z USA. V barevných diptyších komparuje Stacho vypuklý svět konzumu s poeticky a metaforicky vyznívajícími záběry, evokujícími téma duchovna a nadpozemských hodnot. Dalším je cyklus New Spirit /1993/, ve kterém vedle sebe klade nalezené vědecké fotografie zpod mikroskopu s makrofotografiemi země.

Tyto a další práce na plátně vytvořily jakýsi předstupeň pozdějších monotypií - skutečně otisknutých fotografií. Monotypie jsou na výstavě zastoupené cykly Jabĺčka /1995-1996/, Ľudia, ktorí prežili holokaust /1997/, plátna a foto-matrice z cyklu Veľké pranie /1993/, které čerpají ze Stachovy předcházející tvorby. Osobitou prostorovou formu představuje transparentní objekt Pocta Duane Michalsovi /1993/ zahrnující monotypie a barevné fotografie na plátně, jako i instalace Kapesníčky /1998 - 1999/, kde Stacho na prostých bílých kapesníčcích konfrontuje obrazy současného a historického umění, anebo spirituálně časové diptychy, vytvořené během letů v letadlech.

Technika foto-monotypie Ľuba Stacha svojí povahou a konceptem, který nese, umožňuje vznik děl s osobitou výrazovou strukturou, materiálem a způsobem instalace tak, že díla nesou silný etický a duchovní rozměr. Dnes je možno konstatovat, že naplnila též jeho permanentní tvořivou ambici - zobrazit přenos energií a překlenout časový a prostorový aspekt fotografie. Umožnil to konceptuální tvořivý princip apropriace, originalita způsobu odhmotnění obrazu a citlivé zacházení s tematikou času a sublimované paměti.

Alena Vrbanová, květen 2014