• Čeština
  • English
  • Deutsch

Multiversex

Multiversex
Multiversex
Trvání: 
2. 2. 2018 - 18. 3. 2018
Autoři: 
Roman Sejkot

Výstava českého fotografa představí nejnovější trendy v digitální fotografii.Art Centrum Galerie 4 představí výstavu Romana Sejkota MULTIVERSEX.

NÁVRAT STARÝCH ČASŮ ANEB NAD FOTOGRAFIEMI ROMANA SEJKOTA

S Romanem Sejkotem se známe drahně let, tuším, že by to mohlo být už skoro třicet.  Roman tenkrát končil studium na matematicko-fyzikální fakultě UK a v rámci své diplomové práce zpracovával fotografie koronových výbojů za atmosferického tlaku. Tento typ výboje vzniká v těsném okolí předmětů, na kterých je zavedeno vysokofrekvenční napětí. Šlo tedy o fotografii aplikovanou ve fyzice. Vlastně ani nevím, zda to byla fotografie v pravém slova smyslu, protože stopy výboje se na citlivou vrstvu zaznamenávaly přímo, nikoli tedy zprostředkovaně nějakou optickou soustavou. Nicméně Roman se zabýval i obecně srozumizelnějšími tématy, reportážemi, portréty … a hlavně fotografiemi půvabných dívek a žen. Vystudoval poté fotografii na FAMU. Své náměty pojímal svérázným sejkotovským hravým stylem. Vypichoval různé zajímavé detaily, nacházel nečekané tvarové analogie. Občas své fotografie provázel i vtipným slovním doprovodem. Nebál se divoce experimentovat. Experimentuje dodnes a díky digitální technologii experimentuje stále více a stále radostněji. Některé z jeho experimentů se objevily na kalendáři MFF 28. Na výstavě “Multidimenzionalita fotografie” můžeme vidět i fotografie starší, období klasického, předdigitálního. Mohou nás inspirovat k úvahám o pokroku v oblasti fotografie. Je zcela nepochybné, že pokrok, který udělala technika v posledních desetiletích, je tak velký, že bych se ho nebál označit za zázrak. Avšak slovo pokrok nemusí mít vždy jen kladné znaménko. Ideologové minulého režimu nás o tom přesvědčili, když toto slovo obratně používali a zneužívali, obhajovali s ním všechno možné i nemožné. Tenkrát jsme měli příležitost si uvědomit, že pokrok je pojem relativní, záleží totiž, kudy a kam pokrokujeme. Jako každý pokrok, relativní je i pokrok v oblasti fotografické techniky. Digitílní fotografie nám mnoho dala, něco nám však také nadobro bere. Ona černokomorová či červenokomorová magie s před očima se vynořujicím obrazem z ryzího stříbra, vůně vývojek i pach ustalovačů, praskání fotek pečících se na  plechu leštičky, ono čarování s chemikáliemi, zkoumání negativů, ze kterých se teprve měly vyklubat pozitivy. Vše to se stává hudbou minulosti. Není už negativů, není pozitivů, jsou jen data nahraná na flešce či harddisku. Stalo se nevyhnutným osudem většiny fotografií, že se své materiální realizace, svého zhmotnění, nikdy nedožijí. Fotografie se v pravém slova smyslu odhmotnila, dematerializovala. Není již hmatatelným hmotným artefaktem, jen specifickou formou softwaru. softwaru, který je možno libovolně rozmnožovat, snadno na dálku posílat, softwaru, se kterým se mohou dělat beztrestně počítačové čachry, který jakoby sám o sobě neměl žádnou cenu. Díky různým fotošopům a dalším fotoprogramům se stírá rozdíl mezi fotografií, koláží a fotorealistickým zobrazením, pseudofotografií. Programy nám nabízejí snadné a rychlé možnosti, různé filtry a podobné funkce, jak fotografii snadno a rychle zumělečtit. Jenže snadné umění je jen pseudouměním, kýčem. To jsou důvody, proč hodnota fotografie, myslím tím i hodnota uměleckých artefaktů zhotovených fotografickou cestou, v očích veřejnosti poklesla. To je podstata, proč je živobytí profesionálních fotografů čím dál obtížnější. Nenaplňuje se vize české fotografické pedagogiky profesora Jána Šmoka, že fotografie se stane plnohodnotnou formou výtvarného umění. Fotografové to mají díky technice na jedné straně lehčí, na druhé straně ale mnohem těžší. Na práci Romana Sejkota je sympatické, že se na tomto poli nevzdává, že se stále snaží prosazovat uměleckou stránku fotografie, že se nepodrobuje úplné komercializaci, která mnohé nadané fotografy časově i mentálně zcela pohltila. Sejkot je profesionál, fotografií se živí, přesto si udělá čas a s fotografií si i hraje. Výsledky jeho hrátek stojí za zhlédnutí. Za těchto okolností je myslím nanejvýš prospěšné a milé si připomenout ono “zdravé jádro” fotografie, tedy to, co je, nebo by mělo být, na fotografii stálého, to, co dělá fotografii fotografií. Je potěšením podívat se na opravdové papírové fotografie tvořené miniaturními černými krystalky stříbra na bílém barytovém papíře. Retrospektiva dnes už historické fotografické tvorby Romana Sejkota nám k tomu nabízí milou příležitost.

Petr Zamarovský, Praha, 25.6.2014.