• Čeština
  • English
  • Deutsch

SHIFTING SPACES - Petra Bošanská a Maija Laurinen

SHIFTING SPACES - Petra Bošanská a Maija Laurinen
SHIFTING SPACES - Petra Bošanská a Maija Laurinen
Trvání: 
12. 11. 2010 - 7. 12. 2010

Současná slovenská fotografie.

Ještě stále nejsou v minulosti pohřbené časy, kdy jsme fotografické obrazy vnímali jako autentické obtisky reality, jako důkazy, které zachytávají něco, co se skutečně stalo.

Digitální technologie  nás ale velmi rychle přesvědčily o tom, že se fotografiím již nedá věřit, že cokoliv může být zmanipulované a vydávané za realitu. Postupně jsme se stali vůči fotografickým obrazům nedůvěřiví a ostražití, i když se nám ve chvilkách uvolnění může stát, že přeci jenom naletíme … Svět obrazů a jeho tvůrci s námi hrají hru na skutečné a vymyšlené a my jsme z ní často unavení a zmatení. Je osvobozující, když se ostentativně přestaneme domáhat důkazů autenticity a dělení na skutečné a vymyšlené. Je obohacující, když se necháme vést obrazy, které v nás rozechvívají touhu po odkrývání nových úhlů pohledu. Obrazy, kterým rádi uvěříme i vymyšlené, které nedráždí náš ostrý smysl pro realitu a instinkt nenechat se zmanipulovat. Jsou obrazy, které nás dokážou nenásilně vychýlit ze zaběhnuté pohybové křivky každodenního vnímání reality.

Jsou obrazy, při kterých dokážeme stát více jak 4 sekundy a máme chuť se v nich procházet, přenést si tento zážitek i mimo galerii a uchovat si ho co nejdéle.

V projektu výstavy  Shifting Spaces se obě autorky odpoutávají od běžného způsobu nahlížení na známé a záměrně mění vnímání a vidění. Tématem Petry Bošanské je především městské prostředí. Vytváří však jakési vlastní město, které existuje pouze na fotografiích. Pod oblohou, jednou dramaticky zamračenou a jindy modrou s bílými peřinkami mraků, nebo za svitu právě vycházejícího slunce, vytváří vlastní prostor, který však nevydává za skutečný, ale přiznává mu charakter modelu z lepenky nebo z velmi zkratkovitých filmových kulis. Jednoduché plochy budov s černými okny, coby slepými oky, připomínají známé kulisy míst, bohužel některých i s rozestavěnými objekty dravých developerských společností, které dokážou lehce vpadnout do existujících městských urbanistických celků a jejich harmonii brutálně narušit bloky z betonu. Jinde Petra Bošanská využívá i scénu, kterou poskytuje skutečná urbanistická a přírodní krajina, opět ji ale naruší, nabourává její samozřejmost implementováním umělých, zase lepenkových budov nebo objektů.

Naproti tomu mladá Finka Maija Laurinen, která působí na Slovensku, reflektuje spíše opačnou tvář krajiny - nezastavěnou, nezabranou, neznásilněnou, přírodní. Její snímky mají charakter náznaku, instinktivního uchopení prostoru. Při pohledu na její fotografie se pomalu rozpomínáme na archetypovou krajinu v našem podvědomí. Obrazy stromů a rozplývajícího se horizontu přecházejí do abstraktních obrazů, které ještě více drážní naší zvědavost a podněcují obrazotvornost.

Anna Maximová
kurátorka výstavy