• Čeština
  • English
  • Deutsch

Za oponou aneb s Cimrmany Na tahu

Předávání ceny Dřevěný Andrej - Hrádeček 1996 - formát 30x40 cm - kinofilm, čern
Akt - DJC 2003 - formát 30x40 cm - kinofilm, černobílá zvětšenina na barytový pa
Ladislav Smoljak jako Varel Frištenský ve hře Dobytí severního polu - 2002 - for
Zdenek Svěrák jako Veverka z Bitýšky velitel 2. jízdní od Lipan ve hře Blaník -
Silvestr v divadle - 31.12.2000 - formát 30x40 cm - kinofilm, černobílá zvětšeni
Bolek Polívka jako Don Kichot se svojí sochou - Olšany 2001 - formát 28x38 cm -
Trvání: 
5. 9. 2014 - 7. 10. 2014
Autoři: 
Hecht Petr

Výstava z cyklu “Retrospektiva”.

Divadelní fotografie z jeviště a zákulisí slavné české scény. Výstava bude doplněna dobovými reáliemi, jichž se dotkla Cimrmanova ruka.

Petr Hecht a jeho fotografie divadla

          Česká fotografie má mnoho výrazných osobností, které zaujalo fotografování divadla a divadelní fotografie i díky bohaté divadelní tradici u nás vystupuje jako výrazný žánr. Málokterý ze známých fotografů divadla byl však tak bytostně spjat s divadlem, které fotografoval, jako Petr Hecht. V Divadle Járy Cimrmana, z něhož je na výstavě nejvíce fotografií, byl totiž vedle oficiální pozice fotografa také kulisákem. V jiných divadlech měl zase výjimečné postavení díky svým přátelským vztahům se členy souborů. Ve svém bohatém životě Petr vykonával řadu profesí a u většiny z nich byla fotografie v různých formách přítomna, ať již šlo o vlastní fotostudio, vydávání fotografické ročenky, či fotoobchod. Fotografii studoval na Pražské fotografické škole, kde později také pár let učil.

          Jako člen Divadla Járy Cimrmana měl nejen možnost zblízka poznat členy souboru, ale jako kulisák si osahat zákulisí divadla a představení vnímat takříkajíc zezadu. Tedy nikoli pouze z pozice diváka, z níž vzniká většina divadelních fotografií. Nejosobitější záběry z divadla vznikají, když je fotograf  hercům blíž, z úrovně jeviště, z pohledu očí. Vznikne tak i detail, který divák nezná a který je pro něho objevný. Právě tento pohled je Petrovi nejbližší. Mnohdy musel samozřejmě fotografovat také z úrovně diváka, tedy z hlediště, neboť zejména tyto snímky se uplatňovaly v tiskovinách. Třetí skupinu snímků na výstavě bychom mohli nazvat jako upomínkovou, pamětní. Petr Hecht v ní reportážní formou zachycuje různé události ze života divadla. Z mnohých snímků podvědomě cítíme radost z fotografování a radost z divadla, která jakoby se zhmotnila do fotografií.  Snímky Petra Hechta  tuto pozitivní energii  předávají.

          Čtvrtou skupinu vystavených snímků z Divadla Járy Cimrmana tvoří záběry jednotlivých herců v jejich kostýmech v improvizovaném ateliéru (druhé herecké šatně) před neutrálním jednotným látkovým pozadím. Snímky vznikaly během několika minut před odchodem herců na scénu. Na rozdíl od záběrů z představení nebo upomínkových reportáží byl u nich Petr Hecht pánem světla a situace, neboť postava zde pózovala jen kvůli fotografovi. Projekt měl zároveň dokumentační charakter, neboť plánoval zdokumentovat všechny role, včetně alternací. V letech 2002 - 2003 tak vzniklo na 60 těchto snímků. I když šlo o autorský projekt s možností individuálního nasvícení, fotograf plně respektoval jeho strohou dokumentárnost a nikterak světlem zachycený obraz nevylepšoval. Zastává ostatně názor, že fotograf divadla je služebník divadla. Přistupoval tedy ke své práci fotografa s pokorou. Nenalezneme u něho hry se světlem, hry se záměrným zrnem a neostrostí gest, snímky jakoby ,,umělecké”, jde o pokorné technicky perfektní fotografické záznamy. Právě v této pokoře a citlivé dokumentárnosti se znalostí prostředí a dějů spatřuji největší význam Hechtových divadelních fotografií. Podobný přístup ostatně uplatňoval i na snímcích z Divadla Na tahu i z jiného divadelního prostředí. Zvlášť cenné a málo známé snímky vznikly i z projektů Ladislava Smoljaka, ze Studia Jára později přejmenovaného na Studio Láďa. Petr Hecht na svých divadelních fotografiích neupřednostuje své já před prostředím a osobnostmi, které zachycuje. Jako fotograf se v pozitivním smyslu vytrácí. Takový pohled je v současné fotografii, kdy vznikají miliony snímků jen kvůli zvýraznění vlastního ega, vzácný. Vzácný je ostatně i jeho technický přístup: Jako milovník a propagátor klasické ,,mokré” černobílé fotografie fotografuje totiž v divadle stále na černobílý film (s výjimkou barevných záběrů na objednávku). Většinou na kinofilm (pro technické detailisty jde o Ilford HP5 Plus popř. Pan 400 exponovaný většinou na ISO 1200). “Ateliérové” snímky postav v rolích pak fotografoval důsledně na středoformát 4,5 x 6 cm. Stále pracuje v temné komoře a pro zvětšeniny používá klasický černobílý barytový papír. Na zvětšeniny postav z her byl pak použit dnes již neexistující papír Kentmere Art Classic. Jako perfektcionista utvrzuje a tónuje snímky ještě selénem.  Ušlechtilý materiál poskytuje sám o sobě vyjímečný zážitek. Ve spojení s obrazem bezděky dochází k zajímavému spojení, které jakoby umocňuje cimrmanovský odkaz a jeho rezonování v české společnosti. Jára Cimrman, tento ,,největší Čech”, hrdina,  který žil/nežil, je zvěčněn archaickou ustupující fotografickou metodou na již nedostupný fotomateriál. Vidím v tom symbol cimrmanovského mýtu s jeho zařazením do národní mytologie. Podstatné je, a to je zdrojem optimismu, že tento fotomateriál podá obraz cimrmanovského divadla i po mnoha desetiletích. I za padesát let bude z něho obraz hmotný, filmy s portréty se budou moci stále držet v ruce, nebudou zaklety do nul a jedniček… Při prohlížení Hechtových barytových fotografií s postavami   Cimrmanových her vnímám až s mrazením v zádech, že právě tato klasická forma je vpravdě zvěčněním křehkého Cimrmanova génia, tváří v tvář naší době stále více zrychlované nulami a jedničkami. Je čímsi jako důkazem stálosti…

Pavel Scheufler, 6. července 2014