MĚSTO | 1983-2025
Galerie 4 zve na výstavu MĚSTO, která představuje soubor fotografií skupiny pražských autorů, jejichž práce vznikaly od 80. let minulého století až po současnost. Výstava zachycuje proměny města - nejen v jeho podobě vizuální, ale i v atmosféře doby a rytmu každodenního života.
„Fotografie je o tom, jak se díváte;
nemá nic společného s tím, na co se díváte.”
Elliot Erwitt.
Citát Elliota Erwitta, amerického fotografa a člena skupiny Magnum Photos, jako by předznamenal intuici, s níž se skupinka pražských fotoamatérů začala rozhlížet po svém městě a pod názvem Město si také ustavila statut svého fotografického rozhledu. Sblíženi sice generačně, ale rozdílní ve svých profesích, sjednocoval je pohled do hledáčků svých fotoaparátů. Bylo to v osmdesátých letech minulého století a rozhled po jejich městě byl dalek ideálu stověžaté matičky.
Osmdesátá léta minulého století. Podivný paradox hlasitého slova a mlčenlivé myšlenky. Pošetilá nabídka unifikace životního standardu v konfrontaci s exkluzivitou valutové hierarchie. Stále přežívající animosita vůči sebemenšímu vybočení z rétoriky májových hesel a vyrážející kopřivka na stránkách novin a televizních obrazovkách při bludném zapochybování o vedoucí síle ve státní moci. Možná ale také rezignace většiny nad touto mocí při vědomí relativity slov jako jsou dočasnost nebo věčné časy. Jakési podvědomí, že i v ošumělosti doby lze vyrýžovat blyštivé šupinky nejen naděje, ale i radosti.
Tak se utvářela osobitá forma obsahu i způsobu prezentace fotografií členů skupiny Město, že byla zřetelně rozeznatelná ve výstavních aktivitách tehdejšího zastřešujícího vinohradského fotoklubu, který od svého založení v roce 1908 prošel peripetiemi spolkové činnosti v dobách rakousko-uherských, republikových i protektorátních a snažil se uchovat si určitou tvůrčí autonomii v době socialistického realismu. Kulminačním bodem v těch letech byla pak výstava skupiny v italských Benátkách v roce 1986, od níž se odvíjí poznání, že fotografie nemusí dosahovat hodnot sociologické sondy nebo urbanistického dokumentu, aby se stala součástí historické paměti. Neboť pohled objímající každodenní všednost ulic i chodců jen utvrzoval víru, že životní míza nevysychá.
S tím také vstoupily fotografie skupiny Město do dalších tří dekád; jak ty s pamětí let šedivých, tak i ty novější, jejichž barevnost nic nemění na střízlivosti pohledu. Jádro výpovědi fotografií skupiny Město je v radosti fotografů, s níž se překonává všednost nebo únavný stereotyp. Černobílé fotografie z let osmdesátých již nabývají hodnot paměti a ani ty současné barevné si nezadají s myšlenkou Elliota Erwitta, že fotografie je o tom, jak se díváte.
Milan Fara





