Výstava japonské fotografky působící v Belgii zahranuje 3 výstavní soubory: Time Traveler´s Diary, Dreams of the Amnesiac, Dreamscapes.

Time Traveler´s Diary

Vnímání času je tajuplné. Zdá se mi, že každý rok je kratší a kratší. Avšak, když jsem byla dítě, čas plynul mnohem pomaleji. Mívala jsem dost času počítat, kolik je mraků na obloze a kolik je kamenů v zahradě mých rodičů. A stále zbývala spousta volného času před západem slunce.

Vnímání času je proměnlivé. Když cestou domů o něčem usilovně přemýšlím, najednou zjistím, že už stojím u dveří svého bytu. Čas tak letí, když jsem zaneprázdněná nebo dělám něco, co mne opravdu baví. Čas je podivná věc.

Od doby, co jsem vyrostla, stále se mi nedaří správně hospodařit s časem, ale jaksi jsem se stala „Cestovatelem v čase”, který se přenáší z místa na místo (letadlem), aby si odpočinul od nabitého diáře cestováním. Čas strávený skutečnou cestou je pro mne důležitý, ale zjišťuji, že je také důležité cestovat minulostí/přítomností/budoucností svobodně skrze svou mysl.

Pro soubor Time Traveler´s Diary jsem se snažila vytvořit pomyslný cestovní příběh, který by mohl být zažitý kdekoliv v našich myslích. Obrazy spolu původně vůbec nesouvisely, ale staly se neviditelně svázanými, podobně jako hra na slovní asociace. Dokud si tok času uchová svá tajemství, budu jako fotografka pokračovat ve snímání své “cesty”…

Dreams of the Amnesiac

Občas se mi stává, že si po probuzení nemohu vzpomenout na sen, který se mi zdál, i přesto, že vím, že jsem nějaký měla a moc se snažím ho oživit. Jediné, co si pamatuji, je pocit nebo nálada navozená tím snem, avšak bez jakékoli vizuální stopy. Snažím se vybavit si věci nebo tváře lidí, stejně jako vybrat nebo vyřadit klíčová slova, která se mohla objevit ve snu. Nakonec stejně zůstane v mé mysli pouze pocit tajemství, melancholie, nostalgie nebo štěstí; jako když si pamatujete vůni určitého jídla, ale nevzpomenete si, o jaké přesně jídlo jde. V takových chvílích mám pocit, že moje vzpomínky a myšlenky jsou uvězněny v “zásuvce” mého podvědomí, a já nemohu najít klíč, abych ji otevřela a nahlédla do ní, i když tam musí být pro mě něco důležitého. Myslím si, že se lidé se ztrátou paměti musí cítit podobně. Jednou jsem měla příležitost položit otázku psychologům, kteří se zabývají sny: “Mají lidé po ztrátě paměti sny se vzpomínkami z minulosti?” Psychologové odpověděli: “Ano. Mají takové sny, ale nikdy si nepamatují, co se jim zdálo.”

Hlavními motivy této série jsou pocity zapomnění. Snažila jsem se vyjádřit své vlastní pocity zapomenutého, nepoznané paměti, představování si atmosféry snových obrazů, které nikdy nezůstanou v paměti člověka s amnézií. Objevování pocitů zapomnění nemusí být tolik přínosné jako zaměření se na pocit zapamatování si v našich životech. Přesto uvědomění si existence zapomínání, jako část procesů naší mysli, nás může přivést k řešení, jak se osvobodit od našich vlastních „šuplíků v mysli.”

Dreamscapes

Píšu si svůj deník snů již více jak 6 let. Sny mívám skoro každou noc a často si z nich pamatuji většinu detailů. Skrze tento projekt jsem se snažila vykreslit nálady a dojmy, které se ke mne dostávaly ze snů a podvědomí, když jsem vzpomínala na všechna tajemství a bdělé sny, které jsem si snila jako malé dítě. Ještě poté, co jsem vyrostla, se mi jako dospělé vrací do snů dětské vědomí jako ozvěny minulosti, jako kdyby mi chtělo ukázat cosi důležitého, co jsem již zapomněla. Také se snažím si představit, že i tyto druhy snů mohou obsahovat nějaké vzpomínky z prožitků našich předků, jako obrazy, které jsou přenášeny a uloženy v naší DNA, jak se domníval švýcarský psycholog Carl Jung. Ať tak či onak, zdá se mi, že ozvěny dětství slyším odněkud z veliké dálky, i po probuzení.

Fenomén snění se dá přirovnat k návštěvě nočního kina, i když každý “krátký film” začíná bez jakékoliv souvislosti. Já jsem se samozřejmě stala divákem i hercem v hlavní či vedlejší roli ve svém vlastním “divadle mysli.” Říše snů je tak záhadná, že my “amatérští” spáči nemůžeme předvídat nic z budoucích příběhů; sny nás zvou kamsi a do různých situací neočekávaně, kromě toho vidíme obrazy jen pokud jsou naše oči zavřené. A co víc - sny občas velmi silně zapůsobí na našich 5 smyslů a dojem z nich ještě dlouho odeznívá potom, co se vzbudíme. Dokonce si můžeme nějaký sen pamatovat velmi dlouho jako druhotnou zkušenost ze svého života. Pro mě představují sny o mém dětství zdroj hlavní inspirace. Pokaždé mě zásobí spoustou hádanek a vždy zmizí, ještě než je vyřeším. Co pro mě znamenají dnes?

Svět snů je tak nevyzpytatelný a nepoznaný, že mne nepřestává vábit. Tyto “útěky do snů,” ovlivněné minulostí, jsou spojeny s vnitřním pátráním po významu přítomné duše. Na druhou stranu, vzadu v mé mysli bych ráda tajně očekávala, že záhada snů zůstane navždy nevyluštěna….

Reiko Imoto