Fotografická tvorba Zdeňka Halámka

Výstava Zdeňka Halámka v chebské Galerii fotografie - G4 umožnila autorovi ukázat výsledky fotografického zaujetí posledních sedmi let. Název napovídá, že Zdeněk Halámek proti sobě staví tradici černobílého fotografického vidění a přelomovou barevnou technologii, digitální fotografii dneška. Ale je opravdu kontrapozice obou vizuálních oblastí v jeho pojetí tolik protikladná?

Zdeněk Halámek je karlovarský fotograf širokého profesního rejstříku. Nejznámějšími se staly jeho černobílé i barevné publikace o lázeňském městě s fotografiemi dokumentačního i uměleckého rázu, vydávané od roku 1988 dodnes. Představil se v nich jako vnímavý fotograf městských scenérií, zejména karlovarské historizující architektury a parků, které ji obklopují, ve věrohodném nebo romantickém či náladovém podání.

Přesto se od 60. let až do konce 20. století nejraději věnoval krajině a záznamům jejího přírodního rázu v symbióze či střetu se soudobým civilizačním a technickým vývojem. Našel inspiraci v mnohostrůjném okolí Karlových Varů, jak nesčetněkrát dokazoval v řadě fotografických souborů s akcentem technických vlivů a zásahů do krajiny už od 70. let 20. století. Častokrát prezentovanými se staly také Halámkovy podoby soudobé krajiny, v její přírodní i lidské paměti, z mezinárodních workshopů v Lokti či na Božím Daru. Také cykly České dvorky se proměnily v originální tvůrčí zprávu o naší současnosti. Devadesátá léta 20. století obohatila dosavadní „evropské” cestovatelské zkušenosti Zdeňka Halámka o zážitky mimořádné, doslova světoběžné. Autor poznal Spojené státy, Jižní Ameriku a Skandinávii. Bohaté dojmy zúročil v řadě autorských výstav, zabývajících se cizokrajnou přírodou a životem jejích obyvatel. Ze svrchovaného profesionálního přístupu se zrodily také jeho inscenované ženské akty.

V roce 2007 Zdeněk Halámek vystavil v Letohrádku Ostrov abstrahované digitální fotografie imaginárních scenérií, plné invenčních barevných spojení a strukturálních stop. Byly to vesměs záběry reálných zdí či zákoutí obyčejných dvorků, povrchů ulic a vůbec jakoby na první pohled neefektních motivů. Avšak fotografický cit a schopnost vidět v obyčejnosti jevy nevšední, umožnily Zdeňku Halámkovi barevně doladit tyto záběry v počítačovém programu tak, aby odpovídaly jeho vnitřním vizím a vzbuzovaly proud fantazijních asociací. Už tehdy na fotografiích významově dominovala triáda tvaru, struktury a světla; vše v barevném propojení. Podobnost s abstrahující malbou tu byla nasnadě. A změna tvůrčího usilování na prahu vlastní zralosti rovněž. Pomocí  barevných digitálních fotografií Zdeněk Halámek vstoupil do jakési pozoruhodné dimenze; do velmi svobodné sféry soustředěného zájmu o nové, svébytné tvůrčí úkoly, které mu kupodivu přinesly také hlubší porozumění tomu, co se událo na počátku jeho fotografického života. Zdeněk Halámek vysvětluje: „Je to můj pomyslný návrat k 60. létům 20. století, kdy jsem začal fotografovat, aniž bych cokoliv o fotografii věděl. Je to návrat k báječným pocitům volnosti, k hnutí hippies, k hudbě Beatles, k abstraktnímu umění Františka Kupky, se kterým jsem se tehdy poprvé setkal. Je to vzpomínkový posun k objevným směrům, vévodícím v malbě i fotografii 60. let, k surrealistickým a informálním tendencím, a rovněž vybavení si tvorby některých osobností české fotografie, které mne silně zaujaly, jako např. Emila Medková či Čestmír Krátký.” Tato „osobní vzpomínková resuscitace” zlatých šedesátých let musí být nutně doplněna připomenutím jeho poctivé fotografické práce během dalších čtyřiceti let.

Zdeněk Halámek „okouzlení” možnostmi digitálních technik navíc obohatil o reinterpretaci černobílé fotografie. Podobně, jako ve fotografických barevných kreacích vyvolal rezidua umění 60. let, v černobílých kontaktech si zase oživil velké umění Josefa Sudka. Více jako sto let starým a objemným fotoaparátem „tradičně”, dlouze a náročně exponoval jednotlivé záběry, které v ateliéru proměňoval v kontaktní černobílé fotografie o velikosti 9 x 12 cm až 18 x 24 cm.  Byly výsledkem jeho putování po českých městech, Telči, Jihlavě, Havlíčkově Brodě, Lokti a dalších, lépe po jejich perifériích a nádražích nebo dokonce železničních skanzenech. Autor nepořizoval pravé dokumentační fotografie městských staveb, nádražních budov nebo vlaků. Víc pro něj znamenal detail nebo fragment reality, proto poznamenal: „To, co film pojme jako otisk reality, to vracím na papír.” A přesto Zdeněk Halámek „fotograficky uviděl” mnoho fascinujících a jedinečných momentů. Opět to byly především vrstvy a nánosy (letitých barevných nátěrů), struktury, škvíry a pukliny, praskliny (dřevěných desek, starých stěn se zbytky cihel), linie nebo křivky (trčících drátů, kovových úchytů nebo konstrukcí); to vše jako přebohaté, přetrvávající stopy ubíhajícího času, nebo-li stopy minulosti spjaté s dneškem. Tentokrát autor jejich původní, až banální materiální substanci přetvořil „jen” temnosvitným pojednáním v sugestivní fotografické kompozice.

Jakkoliv Zdeněk Halámek barevné digitální snímky, mnohdy až velkoformátové, postavil do protikladu nevelkým černobílým kontaktům, v obou polohách jeho současné tvorby je patrná jednota jeho asociativní fotografické výpovědi a hluboká zaujatost objevným fotografováním.

Božena Vachudová