Výstava už podle názvu tématizuje především proměnu jejího formálního jazyka. Bezprostředně navazuje na projekt Mezičas (2015) v Topičově salonu v Praze, který naznačuje chvíli mezi dvěma nádechy, bod kumulované energie, kdy věci uzrávají, aby se daly do pohybu směrem k něčemu novému. Tuto změnu je možné pozorovat právě teď.

Důvodem je už fakt, že výstava zachycuje hned tři polohy autorčiny práce. Jejím jádrem je video Duše (2016), vytvořené podle o tři roky starší fotografie. Jde o jedinou přímou připomínku do této doby typických symbolicky koncipovaných figurálních snímků, jejichž protagonistkou je fotografka a její rodina, tedy základní „materiál”, na němž demonstruje citové vazby, prožitky a emoce. Pulsující přírodní kompozice je klíčem možná i pointou celé výstavy. Pomalu se noří do tmy, aby se jí na okamžik znovu vzepřela, a naznačuje tak i proměnu konkrétního v abstraktní.

Druhou polohu představuje cyklus Roswell z loňského roku, označený podle místa v Novém Mexiku, kde se v roce 1947 odehrál případ jednoho z nejznámějších a nejlépe zdokumentovaných případů UFO. Také kovové objekty na snímcích Míly Preslové připomínají neidentifikované létající předměty vystupující z tajuplného prostoru. Nicméně není tak složité odhalit, že jde většinou o sestavy běžného kuchyňského náčiní.

Třetí nejvíce zastoupenou a nejnovější skupinu prací tvoří geometrizující kompozice, které mají zástupný charakter. Místo lidí v nich figurují věci - florbalový míček, aranžérské koule nebo vystřižené reprodukce ze starých knížek. Ani tady ale autorka neopustila osobní o/kruh, jen dřívější postavy nahradila více či méně „domácími” předměty. Rovněž vyabstrahované prostředí se ve skutečnosti nachází na desce jejího pracovního stolu. Reálné je i světlo, s nímž pracuje.

Míla Preslová je tedy nová a zároveň zůstává sama sebou. Osvobodila se ze zajetí subjektivního figuralismu, aby mohla na jiné úrovni, ale opět v poloze čistého „malířského” symbolismu, dál zkoumat a to, co ji zajímá - sféru dobra a zla, nebo vztahy člověka k sobě samému i ke světu. Ne náhodou se jejím obrazným průvodcem na této cestě stal právě kruh (koule) - symbol „do sebe uzavřeného” i souhrnu všech protikladů. Přestože při tom od sebe zdánlivě poodstoupila, bylo by naivní se domnívat, že je méně osobní a intimní, než byla dosud.

Radek Wohlmuth

kurátor výstavy