Výstava osobností české fotografické scény - fotografa, kurátora, teoretika fotografie a vysokoškolského profesora, Vladimíra Birguse a kurátora, pedagoga a předního českého dokumentárního fotografa Václava Podestáta. Výstava z cyklu „Osobnosti”.

Znají se už více než pětatřicet let a skoro čtvrtstoletí spolu učí na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Ale nikdy neměli společnou výstavu. Až teď v chebské Galerii 4. Každý z nich se představuje jedním cyklem černobílých a jedním cyklem barevných fotografií. Navzájem si byli kurátory při výběru exponátů a o tom druhém napsali úvodní texty. Proto Dvojexpozice.    

Vladimír Birgus

Tak mnoho, tak málo / Cosi nevyslovitelného

Fotografovat v 70. a 80. letech minulého století komunistické manifestace, prvomájové průvody, slavnostní vojenské přísahy nebo běžný život na ulicích zavánělo posedlostí. Fotograf Vladimír Birgus věděl, že takové snažení nabízí velký tvůrčí potenciál. Zaznamenával devastaci lidí i prostředí v tehdejším Československu, v Sovětském svazu, Polsku, NDR, Bulharsku a v dalších zemích tzv. Východního bloku. Takové snímky nebylo možné ani vystavovat, ani publikovat a proto často zůstávaly jenom ve vyvolaných negativech.

Souborem Tak mnoho, tak málo s podtitulem Fotografie z let kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo nabízí Vladimír Birgus pohled, při kterém mrazí v osobním listování vzpomínek na dobu nesvobody. Na černobílých fotografiích pozorujeme materiální i mentální úpadek, devastovanou městskou krajinu, šedivé kulisy historických budov v sevření nekončícího lešení, kontrasty mezi oficialitou a skutečností. Sociolog Jiří Siostrzonek tento soubor definuje výstižně: „Zlověstné munchovské stíny, odkapávající ticho, industriální bezčasí, olověná krajina, to vše bez ohledu na vybranou domácí nebo zahraniční lokalitu, určuje univerzální formální atributy těchto fotografií…Na Birgusových výtvarně komponovaných fotografiích vidíme rezignované tváře lidí bez emocí. Splývají s šedým prostředím s cílem nevyčnívat, přežít. Jedinou možnou obranou vůči totalitnímu politickému systému je tvorba vlastního personálního světa a péče o duši.”

Na Birgusových fotografií z tohoto cyklu nikdy nevidíme úsměv. Opalujícím se mladíkům u kamenné zdi kontrastuje proud chodců bez zjevného zájmu o své okolí, muž se zdviženým krumpáčem na korbě nákladního auta je možným předobrazem surreálné filmové scény, tváře z průvodů hledí směrem k fotografovi výhružně i apaticky.  Fotografie, z nichž mnohé byly publikovány až tři desetiletí po jejich vzniku, jsou autorskou sebereflexí, stejně jako cenným obrazem reálné historie. Fotografie je vedle psaného slova přímo předurčena k historickému uchovávání paměti doby a Vladimír Birgus si toto velmi dobře uvědomoval, podobně jako Jindřich Štreit při cíleném fotografování života na vesnici nebo Viktor Kolář v obrazovém eposu o průmyslem zasaženém městě Ostrava.

V kontrastu k výhradně černobílému cyklu o životě v komunistické totalitě souběžně rozvíjel Vladimír Birgus také soubor pojmenovaný Cosi nevyslovitelného. Neobvykle komponovanými fotografiemi vedl diváka více svými osobními prožitky, místy zpočátku zachovával metodu kritických kontrapunktů. V esenci obrazů můžeme pozorovat situace, které mají také filmový střih, děj s promyšlenou obrazovou skladbou, emotivní náboj. Stále více je zřetelný výrazný postupný posun od sociálně orientovaných snímků k výrazně subjektivnímu pojetí dokumentu. Rafinovanost zobrazovaných dějů je výsledkem pohledu na nemanipulovanou skutečnost.

I když vizuální vnímavost je bezprostřední, musíme se více snažit o myšlenkové dešifrování pozorovaného. Birgusovy fotografie provází je jen stručná informace o roce a místu jejich vzniku, rozličné způsoby interpretace jsou plně na divákovi a jeho ochotě myšlenkově spolupracovat. V tomto, zpočátku také černobílém, snímaném na cestách Evropou i jinými kontinenty, se již od 80. let 20. století začala čím dál více uplatňovat také barva, jejíž invenční využití tehdy bylo u nás výjimečné.

S postupem let fotografie Vladimíra Birguse provází čím dál více motiv melancholie i princip kontrapunktu, snaha o nadreálnost působivých scenérií stejně jako uplatňování metafory a symboliky. Jestliže autor často dával cíleně vyznít pronikavě dominantní červeni či žluti, nalézané v městských teritoriích, na datacích novějších fotografií vnímáme už barevnost klidnější. V mnohých konfrontacích lidí s prostředím či v reakci na různé koexistující příběhy, exponované ve zlomku vteřiny v kulisách žité současnosti, cizeluje mikropříběhy lidského bytí. Sevřený děj se tím otevírá do významově širších obrazových plánů a světelná atmosféra umocňuje celkovou kompozici. Sledujeme-li subjektivní obrazy Vladimíra Birguse, čteme zároveň příběh o současné globalizované společnosti, o neklidu života mezi skutečností a snem, ovšem současně s vírou autora, že svět je krásný.

Václav Podestát

Václav Podestát

Lidé / Privátní příběhy

Mnohé fotografie Václava Podestáta nás nechávají v nejistotě, kde je hranice skutečnosti a přeludu. Přitom zachycují lidi, zvířata a prostředí v situacích, do nichž autor nijak nevstupuje ani neovlivňuje jejich průběh, ale trpělivě čeká na nejpůsobivější konstelaci hlavních komponentů zobrazované scény z divadla skutečného života. Prostřednictvím netradičních kompozic, potlačujících všechno nadbytečné, umocňuje „něco”, co může být obrazovou metaforou pocitů, zážitků a nálad a co má schopnost vizuálně vyjádřit stavy či vztahy jen obtížně popsatelné slovy. Mnohdy jde o zdánlivě zcela obyčejné výjevy, kterých kolem sebe denně vidíme stovky; většinou je jenom trpně zaznamenáváme na sítnici našich očí a naprostou většinu z nás by je nenapadlo fotografovat. Autor je však ukazuje v překvapivých pohledech a souvislostech. Jak sám říká, s jejich pomocí „ohledává život kolem sebe” a také prozrazuje leccos o sobě.

Václav Podestát došel k tomuto pojetí dokumentární fotografie postupně od výtvarných fotografií a sociálně zaměřených dokumentů, v nichž už však hrálo povětšinou důležitou roli subjektivnější autorské vidění s důrazem na podtext skrytý pod povrchem. Změna stylu se začala naplno uplatňovat ve stále neukončeném souboru Lidé, který vzniká už po tři desetiletí v různých částech světa. Autor nezapře, že obdivuje průkopníky subjektivního dokumentu Roberta Franka, Williama Kleina či Louise Faurera, stejně jako jeho současné představitele Martina Parra, Alexe Webba, Carla De Keyzera, Josefa Koudelku či Viktora Koláře. Na rozdíl od většiny z nich ale nezpracovává cykly jasně vymezené tematicky, geograficky či časově, které by vyústily ve finální výstavu či knihu. Pro Podestáta není důležité ani místo vzniku. Nejde mu totiž o zeměpisný či sociologický dokument z konkrétního prostředí. Spíše všude vyhledává obdobné metaforické vyjádření vlastních pocitů a vizuálních zážitků. Spoléhá přitom hodně na diváka - na jeho ochotu vciťovat se do nálady snímků, spolupracovat při dešifrování symbolických významů fotografií, všímat si drobných detailů, objevovat kontrasty i analogie různých motivů. Nedává jasné návody, jak mají být jeho díla čtena. Fotografie akcentují obrazovou stránku, vzdálenou tradičním kompozičním schématům, a hlavní význam bývá ukryt v podtextu otevřeném různým interpretacím. Někdy podněcují fantazii, jindy kladou rozličné otázky spojené s vlastním bytím, mezilidskými vztahy, hledáním trvalých hodnot v globalizované společnosti.

Je pochopitelné, že s rostoucím počtem autorů, kteří se vydali cestou subjektivního dokumentu, dochází k rozmělňování a opakování dříve nevšedních témat a způsobů jejich zobrazení. Václavu Podestátovi se však daří neupadat do formálních stereotypů. V jeho fotografiích se postupně zvyšuje kontemplativnost, vnitřní napětí i smysl pro objevování přízračnosti a absurdity nejvšednější každodennosti. Současně se v nich zmenšuje dějovost, narativnost i počet motivů a z lidí a prostředí před kamerou zůstávají často jenom fragmenty. Mění se i kompozice, v níž se hlavní motivy nezřídka dostávají až na okraj obrazu. Tonální škála bývá mnohdy omezena na ostré kontrasty černé a bílé, dřívější jemné valéry ustupují hrubému zrnu. Stále větší roli hrají stíny - lidí, stromů a různých předmětů, ať už těch zobrazených, nebo těch stojících mimo vlastní obraz. Právě stíny podtrhují rozdíl mezi skutečností a jejím autorským fotografickým zobrazením: jsou jenom obrysem reality, nezřídka tvarově deformovaným až k nepoznání. Potkávají se tu skutečný svět a svět redukovaný na světla a stíny. V některých případech je prostřednictvím svého stínu na fotografii přítomen i autor. Stává se tím součástí zobrazené scény a stín je jeho symbolickým autoportrétem.

Přes širokou škálu interpretací, kterou každý snímek poskytuje, mají Podestátovy fotografie leccos společného. Téměř vždy z nich vyzařuje nostalgie, melancholie a jemný smutek a téměř vždy v nich hraje hlavní roli člověk, i když mnohé snímky nezachycují přímo jeho přítomnost anebo ukazují osamělé jedince vydělující se z okolního hlučícího davu velkoměst a ponořující se do svého nitra. Velmi důležité místo má přesně konstruovaná obrazová skladba, jež omezuje skutečnost někdy na několik dominantních motivů, někdy spojuje více zdánlivě neslučitelných výjevů. Konkrétní rovina zde nehraje tak významnou roli jako zobecňující pohled.

Novou dimenzi v posledních letech do Podestátových fotografií vnáší promyšlené využití barvy, díky kterému se ještě více vzdalují od tradičního dokumentu. Výrazné barvy v ostrém slunci, které převládaly v jeho starších fotografiích, nezřídka ustupují jemným kontrastům několika barev a někdy odstínům jen jedné barvy. Významnější roli než samotní lidé většinou hraje prostředí, jež však leccos o lidech vypovídá. Na snímcích se často objevují iluzivní konfrontace skutečného světa a umělého světa billboardů, plakátů a namalovaných krajin, ambivalence přirozenosti a umělosti. Při zobrazování projevů nevkusu, podbízivosti a komerce se objevuje ironický odstup a zdůraznění absurdity, někdy až grotesknosti. Jde v nich také o vizuální hru s imaginací diváků, protože obsah většiny emocionálně a obrazově silných fotografií nelze jednoduše převést do slov. Opět se musíme ptát: „Vidíme realitu, nebo fikci?”

Vladimír Birgus