Německá výtvarnice litevského původu, nositelka ceny za kulturní přínos v oblasti výtvarného umění v Německu, představí svou současnou fotografickou tvorbu.

Janna Riabowa pracuje v různých oblastech vizuálního umění, jako je instalace, video, fotografie, objekt a kresba. Pravidelně je zastoupena na výstavách v Německu i v dalších zemích: Austrálie, Irsko, Itálie, Francie, Španělsko, Rakousko, Čechy, Slovensko, Polsko, Litva, Rusko, USA. Vede galerii „bananapark”, je kurátorkou a zároveň organizuje řadu výstav a projektů.

Středem zájmu Janny Riabowé ve fotografii jsou především portréty; nejde ovšem o tradiční charakteristické zobrazení osoby, ale o nadřazené výpovědi k tématům jako je skutečnost, čas, vzpomínka, paměť a identita. Pracuje jednak v sériích a zároveň přetváří fotografie až po rozsáhlou nerozeznatelnost osoby. Toto se zdá být nejdříve destruktivním jednáním proti tradiční představě ideální krásy a estetické perfektnosti, ale právě proto tímto otevírá nové další možnosti - snímky jsou nabíjeny energií a životem.

Prostřednictvím videa se Janna pokouší odhalit smysl v každém z těchto snímků, aniž by jasně určila jejich předměty, někdy se jejich názvy vztahují spíše k vnějšímu vzhledu předmětu než k předmětu samému. Tím, že osvobodí snímky z jejich filmového kontextu, jejich forma se oprostí od obsahu a odhalí sebe sama.

Slovy Ericha Grubera, předsedy Dr.F.a A.Ritter Stifftung: „Umělkyně na sebe přebírá s velkou intenzitou a nevyčerpatelnou vytrvalostí politické a společenské události a nevšední příběhy, do kterých budou nebo byli lidé osudově vmanévrováni. Podstatný a rozhodující základ práce Janny Riabowové je kombinace od objevení nebo převzetí nalezených mediálních námětů a vytvoření malířského, fotografického nebo filmového materiálu přes jejich změnu a montáž. Vytrhává obrazy z jejich původního kontextu a zobrazuje je v současném pohledu. Při tom opouští úroveň tradiční krásy a romantiky a vytváří práce, které vyvolávají otázky, které vytváří tajemství a které nemají často přesnou odpověď. Scénář vyžaduje vysokou senzibilitu a otevřenost pozorovatele a někdy i přiznání, že realita může být velice krutá a nelidská.”